O jednom domě

čtvrtek 24. duben 2008 18:46

Semtam mi někdo vytkne, že si pořád jenom stýskám po minulosti, lkám, jak tenkrát bylo všem náramně a dnes ovej, ach škoda povídat. Samozřejmě, že i já žiji v přítomnosti, v té jediné možné epoše a kdybych i nakrásně lkal sebevíce, nic mi to nepomůže. Povím vám tedy dnes o jednom domě. O jeho minulosti, ale hlavně to bude příběh o nadějeplné budoucnosti.

Už jsem tu několikráte psal o svém prapradědečkovi, který byl stavitelem. Ten dům postavil on. Po většinu mého života bylo jméno mého prapradědečka jen jménem - jménem, jež jsem si sotva pamatoval, spíše jsem je ani neznal. Po dědovi jsem ale zdědil stařičkou vodováhu z pozůstalosti onoho prapradědečka a ta vodováha, to už nebylo jen jméno bez obsahu: byla to věc plná příběhů, živoucí důkaz někdejší práce zcela určitého člověka. Začal jsem tedy po životě a díle toho člověka pátrat a velmi brzy jsem dospěl i k prvním výsledkům...  ...ale nebojte, nechci vám zde vyprávět jeho životopis, ačkoli život mého prapradědečka byl nesmírně zajímavý a pohnutý.

Jako stavbyvedoucí řídil práce na CK severní dráze, tedy i dnešním Masarykově nádraží, postavil řadu domů, statků i třeba cukrovar ve Zdicích. Ten dům, o němž chci dnes psát, postavil až na sklonku své kariéry, jejíchž posledních dvacet let (1854-1874) strávil jako hlavní dílovedoucí na panství knížete Thurn-Taxise v Chotěšově u Stodu.

Když jsem se probíral plány, které jsem objevil v klatovském archivu, s úžasem jsem prohlížel ty nádherně narýsované a pečlivě kolorované nákresy doplněné krasopisně kurentem vyvedenými vysvětlivkami. Dvacet let precisní, kvalitní práce na hromadách plánů. Trvalo mi hodiny, než jsem je všechny opsal a vyfotografoval. A pak jsem další hodiny a dny trávil korespondencí s místními kronikáři a jinými ochotnými lidmi, a postupně jsem ty stavby začal objevovat i ve skutečnosti. Našel jsem jich desítky: stodoly, seníky, ovčíny a jiné hospodářské budovy, hájovny, fořtovny, úřední i obytné budovy, pivovar a dokonce i kostel... A také ten dům.

Kníže Thurn-Taxis byl velmi podnikavý a tak hned po objevení uhelných ložisek na plzeňsku otevřel důl Max-Carl v Liticích. Čtrnáct velkých obytných domů pro horníky, kaple, řada provozních a administrativních budov, to vše tam tehdy můj prapradědeček postavil.  Myslel jsem si, že zrovna tohle nebude těžké najít, ale po všech těch budovách se slehla zem. Nikdo nevěděl, zmizely místa, pojmy, názvy. Zmizel dokonce i velký rybník, který se měl dle situačního plánu rozléhat v těsné blízkosti dolu.

Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, jak to s dolem Max-Carl bylo. V roce 1909, poté, co horníci narazili na spodní vodu, byl důl zrušen. Obytné budovy tam sice zůstaly, ale nikoli na dlouho: na neustávající stížnosti tamních německých obyvatel, jimž byla česká dělnická kolonie proti srsti, byly všechny budovy roku 1912 zbourány. Jeden jediný ovšem zůstal.

Našel jsem jej celkem náhodou uprostřed lesa. Nevede k němu žádná silnice, osiřele stojí za nevlídnými vraty a rezivým ostnatým drátem. Ošklivá plechová střecha, necitlivé přestavby...Měl jsem radost, že jsem tu budovu objevil, ale zároveň jsem cítil i jakousi lítost. Ten dům byl stavěn na staletí, ale k čemu jsou prázdné domy? Co s ním? Zdokumentovat a založit k ostatním? Všechny ty ostatní stavby, snad až na komunisty zdemolovaný kostel, však měly nějaký kontext, nějaké sousedství, třebaže novodobé a nepadnoucí. Některé jiné už nestály, některé dávno sloužily jinému účelu, ale všechny někam patřily - až na tenhle jediný. Odcházel jsem tou mizernou lesní cestou z té podivně osamělé minulosti se zvláštními pocity a otázkami; a vy se teď možná budete ptát, kde je ta nadějeplná budoucnost, o níž jsem mluvil na začátku?

Jak to tak chodí, důležité nebo zajímavé věci se dozvídáme náhodou; lidé, setkání, zážitky i domy si kráčejí po svých cestách a ty se někdy, aniž však víme kdy, střetnou s těmi našimi.

Nedávno jsem se dozvěděl, že plzeňské zastupitelstvo ten osiřelý dům od stávajícího majitele vykoupilo a že z něj učiní léčebnu pro drogově závislé ženy. A najednou to všechno, to osamění, to bezcestí i ta zvláštní odloučenost, ta absence veškerého přirozeného kontextu znovu nabývá smyslu.

Není to nadějeplné?

Jan-Matěj Rak

Poslední články autora

jan-matej rakja digitalisaci neverim,17:3925.4.2008 17:39:48
Ladislavzachovat16:4125.4.2008 16:41:25
Jan-M.Raknajdete to,14:1425.4.2008 14:14:20
Daniela BěťákováStranou od kontextů23:0124.4.2008 23:01:23
BáraNadějě22:5824.4.2008 22:58:03

Počet příspěvků: 5, poslední 25.4.2008 17:39:48 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Jan-Matěj Rak

Jan-Matěj Rak

O kdečem, všeličems a lecčems jiném a krom toho o spoustě dalších věcí. Někdy tak, jindy onak, přec jen vždy aspoň nějak, ba někdy i zcela jináč.

Hudebník a amatérský hvězdář.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy