Kterak jsem spálil mnichovskou dohodu

středa 17. listopad 2010 13:07

To je titulek, co? Ale nemylte se, není to laciná vějička na nedovtipné čtenáře, kdepak. Opravdu k tomu došlo. Přesně řečeno: opravdu k tomu dojde - hned, jakmile dopíšu tenhle článek. Nuže, čtěte dál, ať se dozvíte, proč a jak vás tahám za nos.

Muzika člověka přivede leckams a muzika Jaroslava Ježka obzvlášť. Tak mne nedávno svedla dohromady s jejím dalším milovníkem a vynikajícím provozovatelem Miroslavem Palečkem. A hned jsme se společným programem jeli do Mnichova. Tedy do města piva, dirndlů a... - a té někdejší všivárny stvrzené podpisy vládců tehdejší demokratické Evropy.

A my jsme - cesty Páně jsou vskutku nevyzpytatelné - nehráli jenom v Mnichově samém, my jsme s písničkami Osvobozeného divadla vystupovali v samé byvší jámě lvové, tedy ausgerechnet v budově, kde tenkráte tu lumpárnu ti ctihodní pánové za nás podepsali. Dnes je to hudební škola, už to je samo o sobě zajímavé. Dá arci rozum, že jsme se šli se zájmem - a přiznávám, že i se značným chvěním - podívat i přímo do oné místnosti.

Tenkrát, tak to známe ze zachovaných snímků, tam byl stůl a za ním krb. Stůl tam není, je tam jen piáno. Ovšem ten krb zůstal zcela na svém místě, ani za mák se za ta léta nezměnil; inu není posláním krbů se nějak v čase měnit, bývají vkusu starobylého, nadčasového a něco takového bývá jim tedy cizí.

Pár německých studentů tam s notovými papíry čekalo na svého profesora a s údivem hleděli na tu skupinku Čechů, kteří jim vtrhli do místnosti, tím divným slovanským jazykem, jenž těm studentům jistě byl nějakou Böhmisches Dorf, si cosi vzrušeně povídali, až ta jejich "ř" třaskala ve zdech tiché budovy.Pak ti podivíni si s ohromným rámusem přistrkali kovový stůl zrovna k tomu krbu a tam podepisovali nějaká lejstra a se vší vážností se u toho fotografovali. Všichni přítomní to lejstro stvrdili svými untršrifty, zas ten stůl odrámusili po mramorové podlaze na své místo a zanechali opět ty studenty s notovými papíry v jejich rozvířených myšlenkách.

My, čeští muzikanti, jsme po dvaasedmdesáti letech mohli z plných plic křičet písničky, za které by nás před těmi lety poslaly do koncentráku, a to přímo tam, kde to posílání českých muzikantů do koncentráku vlastně začalo. Ježek, který se svobody nedožil, by z toho určitě měl radost. A přede mnou teď na stole leží ta naše smlouva, symbolicky podepsána tamtéž a ač není stvrzena podpisy lidí tak důležitých, pro mne přece svou důležitost má.

A sám pro sebe si ji dnes, ve státní svátek, spálím, když to nemohl nikdo včas udělat s tou původní.

Hned, jakmile to dopíšu.

Jan-Matěj Rak

Poslední články autora

Miloslav AdamecPozoruhodné souvislosti koncertu v Mnichově14:5522.11.2010 14:55:16
josef hejnaNkdy před dvěma roky09:1419.11.2010 9:14:33
Petr Vorlíčekpoděkování19:2717.11.2010 19:27:00
jan-matej rakano, mate pravdu15:3717.11.2010 15:37:34

Počet příspěvků: 5, poslední 22.11.2010 14:55:16 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Jan-Matěj Rak

Jan-Matěj Rak

O kdečem, všeličems a lecčems jiném a krom toho o spoustě dalších věcí. Někdy tak, jindy onak, přec jen vždy aspoň nějak, ba někdy i zcela jináč.

Hudebník a amatérský hvězdář.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy