Blanka a bezbožná sebranka

čtvrtek 29. červenec 2010 15:05

Shakespeare sice tvrdil, že růže i zvaná jinak, přec by voněla stejně, avšak my, lidé moderního věku, víme své. Název prodává, obal táhne. Nazveme-li nějakého psa řekněme Tesák, jistojistě o něm budeme soudit jinak, než byl-li by zván třebas Puňťou. Co na tom, že Puňťa je stokilový hrdlořez s pěnou u krvavých dásní a řetězem na krku, zatímco Tesák se statečně krčí někde pod skříní, kam se tak právě vejde, aby se ještě nemusel moc krčit. A nazveme-li obludu v podzemí pravým jménem - tedy kupříkladu "dálniční přivaděč pod obydlenou čtvrtí", bude ta potvora o poznání méně trpěná než říká-li se jí něžně Blanka.

Blanka - to je študentka v krátké sukni s rozvernými copy, na níž je radost pohledět, radost takovou dceru/kamarádku/přítelkyni mít. Tak jsem alespoň dosud o Blankách soudil, věruť neznám žádnou ošklivou, otylou, nevrlou či starou.

Jenomže errare humanum est a opravdová Blanka je ta potvora kradmo se plazící pod starobylou Prahou, zuby na nás měštěníny cenící a bažící po dalších a dalších porcích naší země. Propadají se centy půdy do jejího chřtánu, hroutí se zdi lidských příbytků, drnčí skleničky v skříni, jektají zuby v neklidném spaní. Kdo z Pražanů dá ještě kdy dcerunce jméno Blanka?

Kolégia znalců scházejí se k ouradám, kterak to propadání zastavit, omezit, spoutat, koho před kterou hlavu ouřadní z trestu poslat, ale ono je to pořád stejné.

Chybí naší době pokora a duchovní cit - ano, stará dobrá zbožnost. Klidně se mi vysmívejte, říkejte cosi o hloupém pověrčení, o babských tlaších, pošlete na mně udání spolku Sysifos; jsem přesto z hloubi duše přesvědčen, že se ten tunel nepropadá z lidského pochybení či snad úmyslu. Ne, kdepak. Věřím pevně tomu - a skláním se v bázni před tím - že to sama Praha, mater urbium, sám její duch se brání. Kdesi na naše činy hledí Rabi Loew, Johannes Kepler a Tycho Brahe, kdesi hlavami kroutí Jan Neruda s Janem Palachem, Husem, Steplingem, Kafkou(ten jediný snad se prorocky usmívá, vždyť jsem vám to říkal, pánové, už dávno...), sposta mužů i žen dávno byvších, všech těch, kteří toho ducha vystavěli kamenem, mečem či knihou.

Rejpeme se bez úcty v útrobách, bez pokory šťouráme se v něčem, čemu nerozumíme a rozumět odmítáme.

Jan-Matěj Rak

Jan-Matěj Rak

Jan-Matěj Rak

O kdečem, všeličems a lecčems jiném a krom toho o spoustě dalších věcí. Někdy tak, jindy onak, přec jen vždy aspoň nějak, ba někdy i zcela jináč.

Hudebník a amatérský hvězdář.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora