28.říjen a moje babička

středa 28. říjen 2009 15:08

Stalo se to osmadvacátého října roku devatenáctistého dvacátého osmého, tedy v den desátého výročí založení Československé republiky. Tenkráte to byla doopravdy veliká sláva, den přeslavný byl jest přišel. Davy a špalíry, gratulant za gratulantem, slzy v očích, šátky a kapesníky. A moje babička vprostřed toho davu; bylo jí tehdá šest let.

S rodiči se svátečně ustrojila, už ranní melta voněla jinak, ba i chutnala: sváteční vůně se svátečně rozpouštěla ve svátečním ránu. Našňořená rodina vyšla na ulici, s dalšími našňořenými lidmi svátečních výrazů vyrazili přes Karlův most a Nerudovou ulicí se dále vydali vzhůru na Hrad; tam měla teprv být ta největší sláva. Tisícům lidí z nejzapadlejších vísek ten den stál za to, aby vážily dlouhou cestu ku hlavnímu městu; přijížděli učitelé, radní, sokolové, hasiči, baráčníci i vysloužilí legionáři. A davy obyčejných lidí - Čechů, Slováků i Rusínů. Prápory, transparenty, kroje, chleby se solí, uniformy. Snad se rodiče mé babičky na chvíli koukali jinam, snad jim dojetím na okamžik polevila pozornost, zkrátka a dobře se stalo to, co už tolikrát: malé děvčátko se ztratilo. Hledejte takové dítě v neprostupném davu!

Moje babička ale už tenkrát byla děvčátko nadmíru dobře vychované a tak nejenže věděla, který příbor použít ke kterému jídlu, kterak zdravit pana lékárníka a kterak zas paní správcovou, ale také dobře věděla, co má dělat, ztratí-li se snad. Došla tedy k hradní stráži, tedy k tomu, kdo vypadal, že nejlépe ví, co je třeba a jak. Jenomže tihle strážci jsou patroni divní, nemluvní a jaksi ztuhlí. A nevychovaní: neodpovědí ani na pozdrav, jakpak by tedy mohli odpovědět na zdvořilý dotaz. Ani když jednoho z těch náfuků babička zatahala za nohavici, moc to nepomohlo. Věnoval ji se své výšky jen kratičký rozzlobený pohled a kamsi jí ukázal nosem. A babička, vyloživši si to cuknutí hlavou jako radu kudy se vydat, té rady uposlechla a naznačeným směrem se vydala. A hle - byly tam dveře a byly odemčené. Jenže teprve teď započalo to pravé bloudění: devatero schodišť, sedmero sálů, stero dveří, dvířek a oken. A celou tu cestu nikdo. Jak Alenka v říši za zrcadlem vcházela má babička vždy za další dveře, aby zas nalezla jen další sšeřelou místnost plnou vznešeného nábytku a krásně vázaných knih.

Ale v každé pohádce má bloudění vždy svůj konec a tak jej mělo i tenkrát, osmadvacátého října devatenáctset dvacet osm. Babička prošla dalšími dveřmi a ocitla se v místnosti plné knih, zalité šerosvitem od těžkých záclon, přece zde však bylo něco navíc: za stolem seděl starý muž a před sebou měl knihu, do níž byl zřejmě začten. Vyrušen nenadálou návštěvou, pozvedl oči od stránek, sundal si brýle, aby lépe viděl a přes bytelnou desku pracovního stolu pohlédl do očí malému děvčátku.

"Kdepak ses tu vzala, maličká?" otázal se

"Ztratila jsem se rodičům a ten voják mi řekl, abych šla sem"

Starý pán se usmál, ale nechtěl kazit důstojnost rozhovoru a pokračoval tedy: "A jakpak se jmenuješ, děvčátko?"

"Míla", odvětila způsobně má babička.

"A Mílo, jestlipak umíš psát..?", usmál se podruhé starý pán.

"Ano, pane, umím!", pochlubila se právem Míla.

"Tak sem pojď, Mílo", vzal ten pán do rukou onu knihu, již si předtím byl četl," a tady se mi podepiš!"

Položil tu knihu před mou babičku a teprve nyní viděla, že ta kniha je dočista prázdná, jediného písmenka v ní nebylo. A starý pán podal Míle pero a ona se svým pečlivým školním rukopisem do té knihy důležitě podepsala, jak se náleželo.

Určitě už dávno znáte pointu, milí přátelé - inu, tohle se sotva mohlo stát jindy, než před osmdesáti lety, aby se malé děvčátko prázdnými chodbami dobloudilo až k samému presidentu Masarykovi. A ta kniha, to byla tatáž kniha, do níž se jen o chvíli později začali slavnostně podepisovat všichni ti oficiální hosté, ambasadoři, emisaři, premiéři, ministři i králové a presidenti. Jak asi ti všichni museli koukat, kdo je to napsán před nimi všemi!

Nejdůležitější návštěvou toho dne se tak na Prařském hradě stala jakási šestiletá Míla a možná tam ten její podpis je někde k nalezení i dnes.

Vám všem, jakož i naší drahé vlasti, krásný svátek přeje

Jan-Matěj Rak

Poslední články autora

NULIA jak Svatava -21:2229.10.2009 21:22:24
NULIJene- Matěji,21:2129.10.2009 21:21:06
ANanakVýborné!18:3029.10.2009 18:30:19
Tomáš JurčíkKrásně sepsáno15:5229.10.2009 15:52:50
jiřinamusilováneúplná shoda náhod:10:3829.10.2009 10:38:44
josef hejnaMilé, ono u Masaryka09:2129.10.2009 9:21:40
SlávkaDíky za tu sváteční chvíli pohody!22:5728.10.2009 22:57:04
SvatavaSamozřejmě,že16:2228.10.2009 16:22:48
SvatavaJejda, opravdu krásné!16:2028.10.2009 16:20:47
NaďaMoc hezké,15:2128.10.2009 15:21:40

Počet příspěvků: 10, poslední 29.10.2009 21:22:24 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Jan-Matěj Rak

Jan-Matěj Rak

O kdečem, všeličems a lecčems jiném a krom toho o spoustě dalších věcí. Někdy tak, jindy onak, přec jen vždy aspoň nějak, ba někdy i zcela jináč.

Hudebník a amatérský hvězdář.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy